Mám Libeň rád se všemi jejími šrámy, říkám si na Palmovce, když se dívám na torzo novostavby radnice, v níž místní vedení před lety zvládlo utopit miliardu korun: obří betonovou kostku postupně pokrývají graffiti, takže konečně získává nějaký šmrnc. Pořád ještě se dá souhlasit s Vladimírem Boudníkem, který kdysi prohlásil – pokud ovšem Bohumil Hrabal v Něžném barbarovi nekecá –, že Paříž musí být skoro stejně nádherná jako Libeň.

Tramvaj k nám pod Bulovku ale dnes nejede, prý se tam něco stalo. Jdu tedy pěšky kolem dvacet let prázdného paláce Svět a stoupám Zenklovou ulicí, věčně plnou aut, kde ani po rekonstrukci nejsou skoro žádné přechody pro chodce. Když dojdu k zastávce Vosmíkových, dovídám se, že tu před dvěma hodinami náklaďák srazil starší ženu. Na místě zemřela, řidič od nehody ujel. Vozovka už je umytá, jen policejní obrys oběti z ní oranžově svítí – je celý pokroucený a připomíná dojemnou dětskou kresbu. Chudák paní, říkám si. Sám tudy přecházím několikrát týdně.

Stala by se dnešní tragédie, kdyby tu platila třicítka? Kdoví, ale pravděpodobnost přežití by byla několikanásobně vyšší, to víme bezpečně. Jenže jsme na Praze 8, kde místní radnice třicítku loni výslovně odmítla s vysvětlením, že „není potřeba“. Na Praze 8, která se nedávno proslavila tím, že tu byla vytvořena nová parkovací místa na třech čtvrtinách šířky dvoumetrového chodníku. Na Praze 8, jejíž starosta Ondřej Gros z ODS kvůli parkování odmítal tramvajovou trať do Bohnic a před pár lety prohlásil, že „budování pruhů pro jízdní kola je bohužel trendem dnešní doby“. A ODS tu s jedinou čtyřletou přestávkou vládne od roku 1991.

Než místo neštěstí opustím, rozhlížím se po našem hornolibeňském „náměstí“, což je vlastně jen prázdný holý plácek: z jedné strany ho lemuje automyčka a reklama na portské, z druhé oplocené parkoviště; hlavní funkcí je tranzit aut, oficiálně obhajovaný čekáním na chimérickou silniční megalomanii Městského okruhu. Chudák Libeň, říkám si. Mám ji rád se všemi jejími šrámy, ale nesnáším, když se jí dál ubližuje. A přesně to vedení Prahy 8 svým automobilovým extremismem dělá.

„Každý musí prokázat smysl pro odpovědnost,“ nechal se slyšet francouzský prezident Emmanuel Macron, když se všichni opakovaně dožadovali odpovědi na otázku, proč oddaluje vyjednávání o sestavení nové vlády. Když se hlava státu po eurovolbách, v nichž výrazně uspěla krajní pravice, rozhodla vypsat předčasné parlamentní volby, jen málokdo tušil, do jak bezvýchodné situace tento krok povede. Po červencových volbách, v nichž nejvyšší počet hlasů překvapivě získala levicová Nová lidová fronta, je Francie rozdělena na tři části.

Premiér Gabriel Attal se svým kabinetem poslušně abdikoval téměř okamžitě po zveřejnění volebních výsledků, prezident však zasáhl: Ne tak rychle, máme přece olympiádu, nebudeme si to před celým světem kazit! Po olympiá­dě nastal čas na dovolenou, takže se Macron odebral na svou letní rezidenci, nedobytnou pevnost Brégançon u Středozemního moře. Oddalovat rozhodnutí ale nelze donekonečna – výmluvy došly. Macron se nakonec vyjádřil, že patová situace musí skončit. Tak fajn, byl to sice on sám, kdo do ní zemi dovedl, kdo ji živil a dovedl do krajnosti tím, že odmítl ihned po volbách jmenovat nového premiéra či premiérku, ale aspoň že tak. Sestavit rychle novou vládu ovšem nebude snadné. Premiérská funkce by podle výsledků voleb měla připadnout Nové lidové frontě, která navrhuje ekonomku Lucii Castets, jenže prezident chce dát šanci všem. Do Elysejského paláce si tedy pozval představitele a představitelky všech politických uskupení, která se dostala do Národního shromáždění.

Po téměř dvou měsících to vypadá, že se věci daly konečně do pohybu, vyjednávání však mohou trvat týdny. Vládu je totiž potřeba nejen sestavit, ale i odsouhlasit. Prezident několikrát řekl, že extremismus, ať už pravicový, či levicový, nepodpoří. Nejlepší by pro něj – samozřejmě! – byl kandidát či kandidátka z jeho vlastní strany. Hlavně je však třeba jednat, aby nová vláda byla na světě nejpozději do října, kdy se bude schvalovat nový státní rozpočet. Zpět tedy ke smyslu pro odpovědnost: Emmanuel Macron by měl začít u sebe.

Slyšíte ten pláč nakladatelů? Ne? Ale měli byste. Na konci července se veřejnost dozvěděla, že knižní distribuci Pemic koupila skupina Rock­away Capital. Ta ovšem vlastní už distribuci Euromedia. Zrušením konkurence mezi těmito dvěma velkými společnostmi hrozí stoupající tlak na zvýšení už tak vysokého rabatu, který si z prodané knihy distribuce berou. Pokud vám přijde trestuhodné, že autor dostává honorář osm procent z prodaného výtisku nebo že překladatelé berou kolem dvou set korun za normostranu, připomeňte si, že více než padesát procent z prodejní ceny si vezme distributor. A kniha se také musí nějak vyrobit. Svou roli tedy hraje každé procento.

Na českém trhu vedle tandemu Pemic a Euromedia působí jen Kosmas a Beta (Albatros a Grada distribuují zvláště vlastní produkci). Euromedia představuje druhé největší tuzemské nakladatelství a provozuje rozsáhlou síť maloobchodních knihkupectví, včetně Luxoru a Knihcentrum.cz. Pemic zastřešuje například i přepravu Booktrans nebo platformu pro audioknihy Audiotéka. Hrozí tedy i omezení nabídky menších nakladatelů v knihkupectvích, protože dotyčné společnosti budou zvýhodňovat vlastní produkci.

Obchodní dohodu mezi dvěma velkými distributory, jejichž spojením by vznikl dominantní hráč, nyní posuzuje Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (v čele s nechvalně proslulým Petrem Mlsnou). Nakladatelé by mohli podat námitku či podnět k přezkoumání, ale mají strach, že s nimi pak Pemic nebo Euromedia rozvážou spolupráci, případně že si na ně došlápnou požadavkem na zvýšení distribučního rabatu.